Moje trampoty s kávou

Milovala jsem kávu. A její vůni miluju dodnes. Byla jsem vášnivý popíječ kávy. Líbilo by se mi povolání “kavárenský povaleč, který naslouchá příběhům hostů”. Vlastně mě překvapuje, že jsem nikdy v kavárně ani za barem nepracovala…. Miluju poslouchat lidské příběhy, ty opravdové ze srdce.

No ale, začala jsem o kávě. Zmapuju si tady do pár řádek naši společnou cestu. Není to žádný návod, soud ani doporučení, je to moje retro- a intro-spekce :).

Co si pamatuju, tak když jsem jako dítě kávu okusila, byla hnusná. Nikdy jsem nechápala, co může mámě na tom černém pití plném zrníček chutnat. Svoje první kafe jsem ochutnala ani nevím kdy. Pamatuju si na éru 3v1, takový ten chemicky vonící prášek, který jsme s holkama popíjely na chatách. Byly jsme tím myslím hrozně dospělé :). Opravdové kafe, jsem začala pít tipuju až někdy na vysoké. Tehdy už jsme chodili na “latéčka”, a to byla jiná lahůdka. Pila jsem ho s dvěma cukry, takže o tom, že bych vnímala chuť kafe nemohla být ani řeč. Pití kávy mi přišlo hrozně americké, takže když jsem s holkama popíjela kávu v kavárně nebo jsme si vyrazily pro jedno kapučínko do kelímku, a s ním pak letěly na přednášku, přišla jsem si hrozně cool. Jo, na začátku bylo pro mě pití kafe hlavně cool.

Samotné preso bych nikdy nevypila, potřebovala jsem do něj dvě mlíčka (rozuměj kapucínek) a aspoň dvě kostky cukru. Pak, jsem (asi jsem to někde slyšela) měla kávu jako životabudič. Vysoká, práce, přátelé, pařby..kde na to chceš brát pořád energii – dej si kafe. Ráno jdeš do školy, dej si kafe. Odpoledne jdeš do práce, dej si kafe. Večer sedíš v hospodě, padáš únavou, tak si dej kafe. Byl to životní styl všech okolo mě, takže mi na něm nikdy nepřišlo nic divného.

Ale pití kafe pro mě mělo i další rozměr. Vzpomínám si, jak při každé cestě do zahraničí bylo moji součástí latté v kelímku s vrškem. Na letišti, cestou do kanclu v Paříži, cestou do školy v Londýně. Ten kelímek s kávou mě přenesl do úplně jiného světa. Svoje první perníkové latté jsem pila na Oxford Street, byl prosinec, mrzlo, v centru Londýna byl sníh, zima jako trám a já jsem seděla v tamním Starbucks, a měla jsem pocit, že mi patří svět. Takovou moc mělo kafe.

Dokonce jsem v továrně na víčka na kafe potkala svého muže. Vždycky když vidím víčko s nápisem HUHTAMAKI, vrátím se o těch 15!!! let zpět, na linku číslo 7, která ve zběsilém tempu chrlila jedno víčko za druhým a my je museli rychlým a zručným pohybem zasunout do sáčku. Asi 100 víček jsme museli chytit najednou a přesunout je o jedno patro výdejníku níže….začátky byly krušné, znamenalo to několika hodinové koupání ve víčkách. Měla jsem pocit, že se po mě chce téměř žonglérské umění. Ale dali jsme to. Dvanácti hodinová směna na sedmičce pak letěla raketovou rychlostí, protože se člověk ani nestihnul nadechnout, takže to bylo vlastně fajn 🙂.

Takhle jsem to s kafem měla hodně let. Před prvním těhotenstvím jsme si domů pořídili parádní kávovar Catler, takže jsem kapučínko měla už úplně na dosah. Brzy po tom, co se přístroj doma aklimatizoval, jsem poprvé otěhotněla. A tak jsem pití kávy svědomitě vynechávala. Do práce jsem si ale nechala objednat kafe bez kofeinu, aspoň pro ten pocit. Takže jsem vlastně bez něj byla jen na oko. Několik let po Tondově narození ke mně přišlo téma “Zero waste” a redukování odpadu, a já jsem si poprvé uvědomila, co za bordel skrz pití kávy v západí společnosti vytváříme. Kolik nás ten cool pocit pití kafe z kelímku stojí (a teď nemyslím peníze, ale dopad na životní prostředí). Naštěstí se objevil rCUP a jemu podobné kelímky, a naděje byla na světě.

A tak to šlo až do roku 2020. Už ze začátku roku jsem pozorovala, že denně vypiju dvě až tři kávy, a že to vlastně dělám tak automaticky, že už to ani nevnímám. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Vážně jsem přemýšlela o tom, že bych chtěla kafe vyloučit ze svého života, ale nešlo mi to. Ten návyk byl strašně silný. Kafe pro mě znamenalo relax. Hlavně v období, kdy jsem byla s dětma doma, pro mě káva znamenala “chvilku klidu”, i když o pití kávy v klidu se vlastně nedalo moc mluvit:). Ale přála jsem si kafe vypustit ze života, fakt moc.

A protože se přání plní, ocitla jsem se na přednášce o lymfatickém systému a tam jsem vyslechla slova, která mě konečně nakopla. Nechtěla jsem si ve svém těle dobrovolně způsobovat trable a byl to pro mě silný motiv přestat. Nejdřív jsem si dala výzvu, že ho vyřadím na 30 dní a uvidím. Hned druhý den jsem to porušila a dala si v kavárně s kamarádkou kapučínko. Ten návyk byl větší než moje odhodlání. Tak jsem na to šla systematicky.

Využila jsem tabulku návyků a další fígle, které učím třeba v kurzu UKLIĎ SI V SOBĚ. A dva měsíce bez kafe byly na světě. Svoboda. Pak jsem si jedno dala, zkoumala jsem chuť a chování těla po kafi. A ze zakázaného ovoce se stalo povolené…ale už nechtěné. Několikrát jsem si od té doby kávu dala. Ale už mě neláká. A třeba jednou zase bude, kdo ví. Teď žiju bez něj, hezky.

Šílená pro mě byla čísla… po dvou měsících bez kávy jsem zjistila, že jsem jich oželela 120 – 150. Moje tělo nemuselo absorbovat až 150 káv.

Mazec, že?! Ale nebojte, kdybyste namítali, že kavárníci teď nebudou “mít co žrát”…. Svého kavárenského povalečství se nezvdám. Dávám si tam caro kapučíno :)) a nebo čaj.

Pokud máte v životě nějakou podobnou věc, která už Vám neslouží, ale zatím jste ji ze života nedokázali poslat pryč, bude pro Vás možná to pravé můj on-line kurz UKLIĎ SI V SOBĚ.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.