Chceš porozumět, přijmout nebo pochopit svého rodiče? druhého člověka? Zajímej se o jeho příběh.

V dlouhodobém programu Klub žen, jehož cílem je uvidět sebe, naučit se vnímat, cítit a prožívat skrze své pocity a skrze příběhy druhých, se na začátku vždy věnujeme jedné základní věci – vztahu k rodičům, zvlášť k mámě, zvlášť k tátovi.

Je to přece jasné, už jste to určitě mnohokrát slyšeli, že kdo si nezpracuje svůj vztah k rodičům, jako by na cestě osobního rozvoje neušel ani krok. Pokud totiž máte vůči rodičům neustále výhrady, jste obětí příběhu Vašeho dětství a ze všeho, co se Vám v životě nepovedlo viníte své rodiče – pak se ke spokojenému život neprokoušete. Tohle je prostě fakt.

Můžete si to vyřešit regresí, kineziologickým odblokem, metody ABC, EFT a já nevím čím vším ještě. Mě ale žádná z těchto metod nepřinesla to, co jsem hledala. A tak jsem se na to chtěla podívat jinak. Mě samotnou totiž k přijetí mých rodičů pomohla jedna zásadní věc – jejich příběh.

Jejich cesta životem od narození po TEĎ.

Jakmile jsem uzřela jejich životní příběh, výzvy, překážky a situace, kterými si v životě prošli, vše co si museli prožít – dovedlo mě to k pochopení, přijetí a velkému vděku za život, který mi dali a za to, co pro mě vykonali. V tu chvíli jsem uzřela, že dělali maximum toho, co mohli, zvládli a co pro ně bylo možné.

MAMI, TATI – DĚKUJU<3

U příběhu rodičů jsem ale neskončila. Tuhle „metodu“ používám vždycky, když nerozumím tomu, proč se někdo chová, tak jak se chová, proč dělá zrovna tyhle věci. Vždy když mám tendence soudit, hodnotit, porovnávat.

Jak to funguje?  Když to jde, zeptám se osobně – a jaký je Tvůj životní příběh? Do jaké rodiny a poměrů ses narodil? Jaké bylo tvoje ranné dětství? Byl jsi alespoň do tří let se svou mámou? Jak jsi vyrůstal? Co tvůj táta? Milovali tě rodiče? Jak se k tobě chovali? Co Tvoji sourozenci? Jaké bylo Tvoje dospívání? Co pro tebe bylo v dětství a v dospívání nejtěžší?…. Když totiž slýchám tyhle střípky životního příběhu, vždycky mi dojde, odkud přichází současné chování daného člověka. Z jakých zranění a z jaké bolesti se formoval. A to ve mě probouzí obrovskou dávku soucitu, pochopení a přijetí. 

Když to není možné, tak si jeho příběh poskládám z těch střípků co vím. Otázky jsou stejné… Když pak uvidím celý příběh na papíře, je mi jasné, proč se věci dějí nebo děly zrovna tím způsobem. 

Příběh není omluva nebo výmluva. Příběh slouží k pochopení, k uvidění neviděného, k přijetí.

Skrze životní příběhy se vzájemně cítíme, probouzí se v nás soucit, pocit sounáležitosti a lásky. Máme daleko větší míru pochopení, porozumění a lásky. Snadněji odpouštíme, rozpouštíme soudy a hodnocení… protože kdo jsme, abychom hodnotili a soudili druhé….

Proto miluju sdílení v bezpečném prostoru kruhu, proto vytvářím bezpečné sdílení v kruhu. Tam totiž vidím člověka v celé jeho lidskosti, s jeho životním příběhem, s jeho zranitelností. Tam se léčím já, tam se léčí všichni v kruhu přítomni. Kruh je zázrak <3