Suchej únor

Několikrát za posledních par dní na mě vykoukla facebooková výzva Suchej únor. Znamená vydržet celý měsíc bez alkoholu. Vypadá nevinně… ale mě vyprovokovala napsat pár řádek. Tak tady jsou 🙂
Jěště před několika lety, bych se pravděpodobně téhle výzvy zúčastnila… byla by to příležitost dokázat sama sobě, že to se mnou a s alkoholem není tak špatné. Pravděpodobně bych to i vydržela. A hned 1.3. bych to oslavila minimálně dvojkou červeného…
Můj vztah k alkoholu byl od dospívání dost pozitivní. Asi geny…Poprvé jsem se opila asi ve 12 letech, když jsme s holkama zkoušely slivovici kamarádčina tatínka. Vypila jsem asi 3 panáky, chtěla jsem mezi holkam zamachrovat. Ty tři panáky mě dostaly do stavu opilosti za pár minut… byl všední den odpoledne a ja se opilá projížděla na kole po vesnici. Můj druhý kontakt s alkoholem byl ve 13. Ve čtyřech jsme vypili celou láhev broskvové vodky…. pripadali jsme si fakt dospělí a nejspíš jsme chtěli zahnat zimní chmury.

Svoje nactiletá léta jsem strávila ve společnosti alkoholu. V partě lidí, ve které jsem se pohybovala to bylo normální. Alkohol se piln na opékaní buřtů, na zabavách, diskotékách, oslavách narozenin… prostě všude a ve velkém. Byl to pro nás únik z reality, každy měl svůj důvod proč utéct. Mě přinášel alkohol sebevědomí, uvolnění se a radost. Když se teď ohlížím zpátky, je to smutné, ale patří to ke mě, bez těhle zážitků bych to nebyla já.

Pití mě pronásledovalo i v „dospělém“ životě po vysoké. Bylo normální dát si po práci několik skleniček, spláchnout tak stres a přepětí korporatního prostředí. Mívala jsem období, kdy jsem za týden vypila 3-4 láhve vína, klidně i sama. A přišlo mi to normální! Lidem v mém okolí to přišlo normální. Jedna sklenička k večeři, jedna po večeři, jedna k filmu a láhev je v čudu.

Pak jsem otěhotněla. Rok a půl bez alkoholu a já cítila jak moc se těším, až se zase „picnu“. Svého prvního syna jsem kojila jen půl roku, pak jsem se vrátila ke svému večernímu rituálu, dát si „dvě deci“. Spláchnout starosti všedního dne, „vypnout“, „odpojit se„. Přesně tohle se mi dělo. Po dvou decích vína jsem se od sebe odstřihla, nemusela jsem být v kontaktu se svou duší, kterou tenhle život  nenaplňoval. Měla jsem báječného muže a dítě, ale nežila jsem v souladu se svým já, neuměla jsem žít svoje poslání, naslouchat si.

Návrat do práce, větší stres, ještě méně času na sebe. Čtyři deci vína skoro každy večer… tenkrát už jsem věděla, že to není v pohodě. Bála jsem se o tom komukoli říct, zároveň jsem se uklidňovala, ze kdyby to nebylo normální, někdo z blízkých mě na to upozorní. Nikdo. Myslím, že to jen potvrzuje, jak velkou toleranci vůči alkoholu ve společnosti máme….

Pak se začaly věci v mém životě měnit. Prvních pár seminářů a knížek o osobním rozvoji. Setkání se sebe-láskou, její kultivování, naslouchání si, koučing, ztráta miminka… Začala jsem pozorovat, jak žiju a proč. Konečně jsem si začala vážit svého těla. Už jsem mu nechtěla ubližovat kocovinama, nechtěla jsem se budit s únavou, bolestí hlavy, nevyspáním a pocitem, že život by měl být jiný. Přestala jsem být oběť. Rozhodla jsem se být zodpovědná, za to, jak žiju.

Pak přišlo období totálního alkoholového půstu, bylo mi dobře, ale nesnesla jsem společnost lidí, co pili. Takže druhý extrém. Se svým mužem jsem po tom, co vypil třeba dvě piva, nebyla schopna mluvit. Byla jsem v tu dobu dost sama, protože všichni všude pijou. Alespoň jsem měla ten pocit. Ale přineslo to bonus navíc. Začala jsem si dávat pozornost, kterou jsem tolik potřebovala. Vědomou pozornost. Pak přišlo těhotenství a druhé dítě. Zase půst. Po půl roce kojení první dvě deci vína na něčí oslavě… Cítila jsem hmatatelně ten pocit odstrižení, odpojení od sebe. Neuvěřitelné.

Pořád ještě svůj vztah k alkoholu pozoruju… nejsem abstinent, ale už více než dva roky jsem nebyla opilá. Ani to neplánuji. Občas mám chuť jen tak na dvě deci, na oslavu něčeho vyjímečného. Když mě chuť přepadne, zkoumám odkud přišla. A co přišlo s ní. Jestli nepotřebuju od něčeho utéct. A nebo jestli nejsem moc stažená a nečekám od alkoholu uvolnění. Nechávám si čas na vědomé rozhodnutí. A pak už nepřekročím práh na cestě od sebe. Už nechci. A vy?

Blanka

Jmenuji se a jsem Blanka. Žena, která se rozhodla, že si svůj ŽIVOT uŽIJE. A protože ráda sdílím, píšu o tom, jak ŽIJU. O mých radostech, strastech, učitelích a poznáních. A taky doporučuji. Vše, co mi slouží. Třeba to pomůže i někomu dalšímu...

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.