Přiznávám…

Už nějakou dobu se před světem obnažuji. Obnažuji se tím, že na sebe říkám věci, které bych před lety nevyslovila ani před nejbližším člověkem. A čím víc to dělám, tím víc se cítím svobodná.
Často, když napíšu nějaký článek a pak vyjdu do ulic, potkávám lidi, kteří mi říkají, že četli, co jsem napsala. Ze začátku mě zaplavoval strach a asi i stud. S postupem času tyhle pocity odcházely a teď cítím, jak se po každém zveřejnění nových “přiznání” můžu lehčeji nadechnout. S přiznáním totiž padá další z masek, které jsem si během života nasadila.
Od dětství jsme časlo slýchali, že se něco nedělá nebo neříká… protože, co kdyby to slyšeli/viděli sousedi, babička, paní učitelka…co by si pak o nás pomysleli. A tak jsme se ohýbali a kroutili, abychom vypadali před světem “dokonale”, hlavně neukázat nějakou slabost, neprojevit názor, který jde proti většině. Nasadili jsme si tak na obličej tolik masek, že mnoho z nás už po čase neví, kdo vlastně je.
Jestli to taky tak cítíte, mám pro Vás jeden recept. Mě funguje, myslím, že bude i Vám. Vyžaduje ale trochu (pro někoho možná i dost) odvahy.

Ten recept je přiznání.

Přiznejte se. Přiznejte se svému partnerovi, svým dětem, svým rodičům, kamarádkám, kolegům. S každým přiznáním z Vás spadne jedna pracně vybudovaná maska. Čím víc masek spadne, tím budete obnaženější, možná zranitelnější, ale 100% budete SVOBODNĚJŠÍ.

Přiznání Vám přinese volnost, už se nemusíte pořád hlídat. Nemusíte mít pod kontrolou svoje zlozvyky, nemusíte říkat věty, kterým nevěříte, jen pro to, abyste zapadli.

Přiznání Vás zlidští. Díky přiznání budete blíž lidem ve svém okolí, protože zjistí, že máte také své nedokonalosti. A není nic úlevnějšího než slyšet, že někdo jiný je také nedokonalý. Že někdo jiný, někdo koho obdivuji, má třeba úplně stejný zlozvyk jako já.

Abych Vás v tom nenechala samotné, taky se dneska přiznám.

  • Přiznávám se k tomu, že jsem jako malá holka kradla – ukradla jsem žvýkačky v cukrárně, čokoládu v obchodě, sponky kamarádce.
  • Přiznávám se k tomu, že jsem neskutečně líná. Někdy jsem dokonce tak líná, že ani nepřipravím oběd svým dětem. Namažu jim chleba s marmeládou .
  • Přiznávám se k tomu, že moc neumím říkat svým kamarádkám, jak se cítím a jak to s nima mám.
  • Přiznávám se k tomu, že chci mít paní na úklid.
  • Přiznávám se k tomu, že jsem někdy fakt zlá.
  • Přiznávám se k tomu, že chci být opravdu bohatá a možná i slavná (tam si ještě nejsem úplně jistá).
  • Přiznávám se k tomu, že si zpravidla čistím zuby jen jednou denně.
  • Přiznávám se k tomu, že mám jedno straštně flekaté tílko, které ale miluju a odmítám se ho vzdát a tak ho pořád nosím pod oblečení,
  • Přiznávám se k tomu, že mám někdy chuť všeho nechat a odcestovat sama na druhý konec světa.

Pro dnešek to myslím stačí. Stejně by Vás to už nebavilo číst .
Udělejte sami sobě a mě taky, radost, přiznejte se. Přiznejte se do komentářů, práskněte na sebe svoje nešvary. Uleví se vám, uvidíte.

A jestli cítíte, že Vám stále chybí odvaha se přiznat, přijďte na můj květnový seminář. Potkáte se na něm nejen se svou Odvahou…

Blanka

Jmenuji se a jsem Blanka. Žena, která se rozhodla, že si svůj ŽIVOT uŽIJE. A protože ráda sdílím, píšu o tom, jak ŽIJU. O mých radostech, strastech, učitelích a poznáních. A taky doporučuji. Vše, co mi slouží. Třeba to pomůže i někomu dalšímu...

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.