O vděčnosti

O vděčnosti čtu v posledních letech skoro všude. V rozvojových i duchovních knížkách, v emailech, téměř na každé facebookové zdi. Je to taková mantra dnešní doby…skoro, jako by to bylo varování. Buďme vděční za to co máme, protože nikdy nevíme, co přijde. Až to trošku nahání strach, nemyslíte?

Několikrát jsem se pokoušela o často doporučované cvičení – vést si deník vděčnosti. Spočívá v tom, že si každý večer napíšete seznam např. 3 věcí, za které jste byli ten den vděční. Nikdy mi psaní nevydrželo déle než dva týdny. Asi proto, že jsem k němu vždycky přistupovala jako k dobré radě od kamarádky (tzn. někdo říkal, že je to super, zkuste to, určitě se potom budete cítit lépe). Každý večer jsem si nad deníkem lámala hlavu, nakonec si do deníčku zapsala nějakou vzletnou větu, jako že jsem vděčná za lásku svých dětí a šla jsem spát. Ale jaksi tomu chyběl prožitek, aby šla vděčnost od srdce. A tak jsem to nechala být. Až se jednoho dne paní VDĚČNOST objevila.

POPRVÉ…

Moje děti jsou pořád ušmudlané. Nejsme rodinka ze žurnálu, většinou se stihnou zašpinit nebo něčím pokypat už u snídaně nebo ještě před ní. Byly časy, kdy jsem je převlíkala několikrát denně. Už to nedělám, mám se ráda. I tak mě ale častokrát napadlo, že bych chtěla někdy zažít, aby moje děti zůstaly krásně čisté až do odpoledne. Představovala jsem si, jak si s nima vyjdu na procházku do města, a ony jsou i po slízání zmrzliny čisťounké. Otřou si koutky úst do kapesníků a šťastni se vydáme na cestu domů.

Moje 1,5 roku stará dcera byla nedávno nemocná. Chytila nějakou střevní virózu, první dva dny prozvracela a pak měla průjem, jedinné co pozřela bylo mateřské mléko. Zhubla asi kilo, což byla 1/9 její váhy. Unaveně ležela v posteli, nesmála se, jen oddychovala a pak usnula. Byl večer a já jsem skládala její legínky a tričko, které jsem ji ráno oblékla to ráno. Byly úplně čisté, žádný ušpiněný flek. Splnil se mi sen. A pak to přišlo. Prostoupila mě nevýslovná VDĚČNOST. Vděčnost za to, že jsou moje děti už od rána špinavé. Protože to znamená, že jsou živé, zdravé, že jim chutná a že objevují svět. DĚKUJI!

PODRUHÉ..

Čeká mě víkend strávený pouze s dětmi. Můj muž odjel na víkend podpořit svou mužskou sílu a nás čeká dobrodružství ve třech. Plánujeme blíže neurčený výlet vlakem. Sbalíme si svačiny, vyrazíme na nadráží, koupíme zpáteční jízdenku na konečnou a vystoupíme tam, kde se nám to bude nejvíce líbit. Neomezení plánováním a organizací výpravy objevujeme svět tady a teď. Děláme co se nám zrovna chce, nespěcháme, bloumáme bez cíle krajinou, povídáme si. Užíváme si, že jsme. Jsme na sebe pyšní, že jsme takovou výpravu zvládli. Ke konci putování se nám poštěstí zažít jízdu vyprodaným parním vlakem. Přijedeme domů, vymydlené děti spí v posteli a já unaveně usedám v kuchyni. Štastná z krásně pro-ŽIT-ého dne. Koukám kolem sebe, vidím, že ještě NĚKDO musí vytáhnout nádobí z myčky, nandat do něj to špinavé od večeře. Kdyby tady byl manžel, rozdělíme si úkoly. A je tu znovu. Zase je tady, ta nevýslovná VDĚČNOST, že je po mém boku. Že se o práci příště podělíme, že všechno nevisí jen na mě. Vděčnost za to, že se s ním můžu sdílet, co všechno naše děti zažily, jaké legrácky vymyslely. Vždyť jsou věci, které můžeme sdílet jen s tím druhým rodičem, protože jen on má v očích stejné plamínky nadšení, když mu vyprávíte, jaké vylomeniny ti dva rarášci vymysleli. VDĚČNOST, protože mít vedle sebe toho druhého není samozřejmost. DĚKUJI!

Blanka

Jmenuji se a jsem Blanka. Žena, která se rozhodla, že si svůj ŽIVOT uŽIJE. A protože ráda sdílím, píšu o tom, jak ŽIJU. O mých radostech, strastech, učitelích a poznáních. A taky doporučuji. Vše, co mi slouží. Třeba to pomůže i někomu dalšímu...

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.