Buďme už konečně chvíli ZTICHA

Tohle téma mě provází už nějakou dobu, tak je asi čas si k tomu něco napsat. Posledních pár týdnů mám pozorovacích. Zaměřuju se hlavně na to, jak moc mluvíme a nic tím vlastně neříkáme. Jak moc potřebuje výplňkové věty, abychom vyplnili ticho. Znáte to, jak je ticho v rozhovoru „nepříjemné“. Říkáme slova o kterých nepřemýšlíme a jen je sázíme, jedno za druhým ven. Prostě mlátíme prázdnou slámu.

Zažila jsem v poslední době několik situací.

Povídání s kamarádkou o tématu, ke kterému mám (troufám si říct) hodně co říct. A víte co se dělo? Skoro vůbec jsem se nesoustředila na to, co říká ona. Chtěla jsem totiž urvat co nejvíce času pro sebe. Abych na ni vychrlila všechno, co jsem jí k tématu POTŘEBOVALA říct. Moje ego jí to potřebovalo říct, asi aby ukázalo, jak jsem DOBRÁ! A víte co, když jsem si pak o několik hodin později přehrávala náš rozhovor, bylo mi to neuvěřitelně líto. Já jí vůbec nedala prostor, byla jsem tam jen já a moje ego. Ta část mě, která si pokaždé, když mluvila kamarádka, připravovala odpověď nebo další repliku. Až jí uvidím příště, dám si setsakravelký pozor na to, abych POSLOUCHALA A NASLOUCHALA tomu, co říká.

Rozhovor s jinou kamarádkou o starostech a radostech běžných dnů. Po čase se přistihnu, že jsem z rozhovoru unavená. Je to taková jednostranná smršt informací. Cítím se asi jako ta první kamarádka z předchozího příkladu. Když něco řeknu, chybí mi na druhé straně někdo, kdo by POSLOUCHAL. Vůbec nemám chuť v tom rozhovoru pokračovat a jsem ráda, když skončí. Tak tohle dělám taky??? Aha…

Přemýšlím o tom, kde se to v nás bere. Ta potřeba se neustále “vykecávat”. Proč prostě občas nejsme potichu. Proč se vzájemně tak málo posloucháme? Dokážete si představit, jak krásné a produktivní by to bylo, kdybychom si dávali 100% pozornost?

Já si to představuju asi takhle. 🙂 Povídáme si, já a on(a). On(a) říká, co se mu/jí děje. Já poslouchám. A pozoruju. Pozoruju mimiku, gesta, odlesky v očích. Vnímám jej/ji celým srdcem, ne jén ušima. Citím, jak se doopravdy má. Nekloužeme se po povrchu věcí, protože když si doopravdy NASLOUCHÁME, vnímáme jeden druhého. A on(a) nám pak nemusí sálodlouze něco vysvětlovat. Stačí pár slov a my víme, cítíme to. Ušetřili bychom si tolik nedorozumnění, zranění a nenaplněných očekávání.

Já to takhle chci! Jdu do toho, chci se naplno věnovat kontaktu s druhými lidmy. Jsem tady na 100%, vnímám Vás a poslouchám. Zejména svoje nejbližší…ty totiž šidíme nejvíc…

Přidáte se? Co si o tom myslíte vy? Jste v rozhovoreh častěji vědomí nebo mlátíte prázdnou slámu?

Blanka

Jmenuji se a jsem Blanka. Žena, která se rozhodla, že si svůj ŽIVOT uŽIJE. A protože ráda sdílím, píšu o tom, jak ŽIJU. O mých radostech, strastech, učitelích a poznáních. A taky doporučuji. Vše, co mi slouží. Třeba to pomůže i někomu dalšímu...

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.